Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

 

 

Rozhodla jsem se založit novou stránku - "jen tak dumání"

Občas mi lítají hlavou myšlenky, někdy pěkné a radostné a z toho teda nic moc...a ani nevím, kam to napsat.

A tak si tady budu dumat o životě, o kočkách, o kočičím životě a životě s kočičkama.

 

Mám napsat "něco o nás" pro jedno sdružení - kočkařské - a nevím jak a čím začít, ani čím končit. Ještě to nechám proplout v hlavě.

Taky jsem si dumala, že sice starat se o kočičky je věc pěkná, někdy teda parádně na hlavu, ale kdo už jednou hupsnul do těchto kalných vod lidské zrůdnosti a kočičího utrpení, těžko vyplouvá a odchází. Nějak jakoby to nejde. Aspoń mně ne. To je jasný, že jsem měla několikrát "zaječí úmysly". Ono když opatrujete nemocné, snažíte se jak blbá a stejně umřou a další umře - protože v tom množství, co mi projde rukama to tak prostě je - tak je hodně a ještě víc chvil, kdy člověk chce říct DOST. Už nic nevezmu, přece si nebudu tak moc ubližovat. Protože ale člověk bolest zapomíná dost dobře, a protože není slepej a hluchej k bolesti ostatních, skáče tu šipku zas a znova a pořád dokola.

Tak já jdu, dcerka chce na PC

7/12 Eva

Dnes nechci psát, jak si dumám, cože všechno se odloží do lesa... Dnes si podumám nad klidem, poklidem a pořádkem. Nějakou náhodou se mi dostalo do rukou malé album fotek. Určitě jsem něco hledala, hledám pořád něco..., a přestože jsem v paměti fotky měla, jednu po druhé jsem si je prohlídla. Byly to fotky kočiček, a to našich prvních pěti - Liu, Julinky, Maybe, Phoebe a Joeynky. Tváře kočiček mám vryté v paměti, ale co na mě působilo, bylo "okolí koček". Já měla uklizeno, dokonce jsem měla "serepetičky" na konferenčním stolku, kytky, nikde žádný zakrytý postele, aby někde někdo nečůral... Nerozedraný křeslo, koberce bez - byť vydrhnutých - fleků po blinkání a jiných hnusárnách....a mně se normálně zastesklo, Zastesklo se mi po běžném životě. Po životě v klidu, pohodě, kdy i ten adventní věnec by přežil, kdy bych mohla jen tak sedět, hladit kočku na klíně a třeba si číst nebo štrikovat. Je fajn, že můžu dát životy či naději na život desítkám koček. Je fajn, že pro další desítky bezdomovečků najdu príma domovy. To všechno je fajn. Ale fakt to stojí hodně mých sil. A nesvobody. A zaříkání. A klidu. A tak jestli to všechno opravdu má cenu - když je člověk malinko jak v boji s větrnými mlýny...a roky mu utíkají, zdraví taky kamsi mizí.

Naštěstí nebo naneštěstí tohle je "dumání", něco jako snění psací formou, tady nefunguje skutečnost. Skutečnost je ta, že když fakt kočká volá pomooooc, neumím říkat ne. Ale, popravdě, někdy bych ho moc ráda uměla.

14/12 Eva

Když si vzpomenu na svoje bezva dětství, je mi dobře a jsem ráda, že bylo, jaké bylo. Vzpomínky zůstávají zejména ty pěkné, špatné se jako balast někam usadí a dají pokoj. Vyrůstala jsem na vesnici s prarodiči, později s babičkou. Do města "k našim" jsem odjížděla jen na těch pár dnů do školy, v pátek odpoledne mě tatínek honem vezl "domů"..... Pamatuju na lesy, louky, koně, kravíny, slepice, králíky, kačeny, krocany, perličky, ovce, prasata a kozy. Husy už v paměti nemám. Kdo byl přítel člověka? - Pes. Ano, vyrůstala jsem mezi psy. Loveckými psy, neb takřka všichni mužové v mé rodině byli myslivci. Tedy nimrodi. V takové rodině kočka nějak nemá svoje místo. Mrzí mě to. Možná ten jakoby dluh kočkám nyní splácím. Možná splácím úplně jiný dluh. Často se na mě moje rodina zlobí, protože život s tolika kočičkama je fakt "o hubu".  Je bezvadný, ale  pro běžný chod domácnosti znamená spousty překážek. Přes všechno to zlobení se vím, že všichni mají kočičky rádi. Manžel, dcera a syn. Asi jsem byla hodná, že se mi dostalo té výsady, že mohu žít tak, jak žiju. Že se mohu snažit být alespoň trochu platná a zachraňovat kočičí životy. Pejsků bych sem tolik nevešla:) Myslím, že by se lidstvo pomalu mělo začít ubírat jiným směrem. Planeta se na nás pány tvorstva zlobí a my "pokrokoví" lidé jí neděláme nic dobrého. Lidstvo žije z části v naprosté bídě a lidé umírají hlady, na druhé straně v přepychu a přebytku všeho. Když si sami lidé nedokážou dobře pomoct, a snad čekají na pomoc Matky Přírody...tak se jednou dočkají, ale bude to takový pohlavek, že bych se ho dočkat ani nechtěla.

Aaaa, zase se ubírám trochu melanchoidně. Však je advent, čas rozjímání, čas pohody....aneb pohoda. Pohodu mají příšerky teď, večer, to tak od sedmi do jedenácti většina spí tvrdým spánkem zaslouženého odpočinku po jídle, které obdrží po mém příchodu domů...a jak se odkočkuje ložnice, nastane probuzení a hladové zpěvy...až dostanou opět jídlo. Pak si hrají a hrají a blbnou a mazlí se a ...a to už máme kolem třetí ráno a opět usínají spánkem zaslouženým, vždyť se taaak napracovali:) Ale mám to ráda, nemám ráda dobu, kdy se bojím o životy. To jsou okamžiky, hodiny, dny i týdny děsu, strachu, trápení. No fůůůj, pryč s tím!!!!

Všem z Vás bych přála, aby si pochovali Danečka. Všem z Vás bych přála, aby viděli v akci malého Přemečka, to je malinkaté torpédo. Všem z Vás bych přála pohladit kostnatá tělíčka Maluschky a Karkulky. Všem z Vás bych přála pomazlit se s některou z mých příšerek. Příjměte, prosím, pozvání a přijďte. Pobuďte, pomazlete se, pohrajte si. Všechny jsou úžasné a i ty, které zlobívají, že mi někde něco počůrají, jsou bezvadné, mazlivé a krásné.

15/12 Eva

Jojo, přesně nad tím posledním jsem dnes přemýšlela. Že by bylo dobré, abyste sami přišli, pohladili, pohráli si, podívali se, popovídali. Takhle psát je pěkné, ale jak jsem se přesvědčila, dají se napsat často ne zcela pravdivé věci. To je hezky zaobaleno, že? Vím, že hodně příznivců mám mezi "svými" - tedy lidmi, co mě znají, mezi páníčky mých kočiček a jejich známými... Nejlepší reklamou jsou právě moji "rodičové mých dětí":)

Nachumelilo, padal krásný sníh. Lehký jak pápěří, načechraný, složený z hvězdiček. Kutálel se po zemi a opět vznášel. Nafilmovat to někdo, budu si myslet, že je tam nasypaný umělý. A krásně vrzal pod botama. Člověku se lehko chodí, obleče se a může vychutnávat krásy. Pro zvířátka je hůř. Pokud mají dostatečnou tukovou zásobu a jsou zdravá, pak přežijí dobře. Druhou eventualitu nerozebírám. Je advent, nechci plašit, strašit a lamentovat. Spíš bych raději přivedla k rozumu další zabedněnce. Ale je to tuze těžké. Není nic jednoduššího, než vůči světu i sobě samému plácat obvyklá klišé. Nenávidím ono - co já sám bych svedl, nic. Člověk nesmí být zbabělec. Pokud chce s něčím něco udělat, musí prostě DĚLAT. A ne se zbaběle vymlouvat. Kdyby se tak vymlouval každý, nebylo by zachráněného jediného zvířátka. Vždyť ono "normální" znamená to, co obvykle dělají druzí. Jak ráda vybočuju z řady a dělám něco ale úplně jiného, tedy nenormálního.

16/12 Eva

Konec roku nese jakési bilancování, ohlížení se zpět. I já si přemýšlím a dumám, ale ne že bych byla nějak spokojená. Letošní rok mi hrozně moc vzal. Každá smrt mě ubíjí, ušlapává. Zadupává vůli dál dělat to, co dělám. Rozhlížím se kolem a i když se zlobím kvůli různým průšvihům, které příšerky provádí, tak stále vidím kolem sebe ty, kdo odešli. Jak by asi vypadala Coleťátka? Jejich maminka se doposud se smrtí dětí nesmířila. A mě z toho asi viní, nemá mě ráda. Dceru ano.

A, tak dneska moc nepodumám, bulím tady.

26/12 Eva

Nesmířím se se smrtí. Nejde to. Můj malej zlobivej temperamntní Karlík umřel, umřel jenom proto, že jsem chtěla pomoct a tím jsem ho zabila. Nevzít sem Karkulku a Špitálku, dál by život plynul normálně a můj zlobiveček by žil. Jsou tady přítomné viry, jako v každém velkém společenství. Kočičky přicházejí a odcházejí do nových domovů... Jenže nemám pořádnou karanténu, nemám kam nově příchozí oddělit, vyléčit, naočkovat a pak vzít domů. Už v létě jsem byla přesvědčena, že nikoho nevezmu. Stalo se, podlehla jsem volání o pomoc. Ale teď opravdu nemůžu. Nejsem oprávněná natolik riskovat s životy mých kočiček. Mám tady staré, chronicky nemocné... Teď trnu o životy dalších koťat. Tohle nikdy není bum prásk a nemoc je pryč, ale krade jednoho po druhém. Záleží na imunitě každého, jak to zvládne. Karlíka dlouho trápila rýma, jen se z ní dostal a není. Strašně moc to bolí, byl úžasnej kocourek, všudybýlek, nosatej zlobiveček, přitom mazlínek. A už nemám žádné lesní koťátko....tak moc jsem chtěla pomoct.

Vím, že příjde jaro a až do pozdního podzimu bude odložených koťátek spousta. Pokud jim chci pomoct, musím najít prostředky a místo, kam bych je mohla ubytovat. Jako byl domeček v roce 2007, ale dlouhodobější záležitost - samozřejmě pokud se nestane nějaký zázrak a nenajdou se lidé, kteří by k sobě takové kočičky vzali do karantény.

Jsme tady zapadákov, mimo hlavní dění, ale i tady je odložených kočiček strašně moc.

Jsem ubitá, ubrečená, nevyspalá, ale hlavně mám veliký smutek a stesk. Kočičky lezou na stromeček, jehličí už hodně padá, já ho ale šetřila pro Karlíka, aby až bude zdravý, mohl lumpačit a lézt po něm taky. Teď už ho můžu odstrojit. Momentálně jsem ve stadiu, kdy bych raději nebyla.

Můj chlapeček už tady není, ale kdyby to bylo alespoň poslední trápení. Strach o Golfíka, Danečka, Maluschku, Poldinku, Špitálku a Pusíka, o Tečku...., tak ten strach je hrozný.

1/1 Eva

Liduš, moc děkuju, vím, znáš to, bohužel, moc dobře:( Takže naprosto chápeš moje pocity, kdy bych radši visela někde na větvi... Ta bolest je hrozně intenzivní, jak kdyby do mě někdo bodal nožem a byť jsem sklerotik, tak vzpomínky na Karlíka mi lezou do hlavy pořád dokola a dokola...

Teď jsem mazala Karlíka z nabídky k umístění - a co jsem pod ním měla napsané...:

 

 

 

 

 

 

 Bětuška s Leontýnkou

 

 

 

 

 

 

  

Malá Bětulka venku

 

Během večera paní J. volala, mourinku chytila, absces na tváři už praskl. Ráno ji převezmu před veterinou a počkám, až otevřou a pak ji nechám ošetřit a ubytuji - než poputuje dál. Měla by ji vzít paní Markéta. Pak bude třeba dovézt ještě černou maminu, pro kterou zatím místo nemám, přinejhorším se bude muset ubytovat někde u nás, ale to si fakt nedovedu představit, Pusík se stále bojí "venku" mezi kočkami a zdrhá do pokojíku. Moc dobře ví, že má jen tři noženky a je slabý. Musel by si tedy zvyknout na maminu. Vzhledem k podané antikoncepci bude potřeba její porodm hlídat, a to ani v depozitní místnosti teletníku nebude možné.

Pak mám dumat, když myšlenky jsou jen a jenom konkrétního rázu. Jako proč se pořád Tečince tolik ucpává nosík, tentokrát nezabírají antibiotika, homeopatie, připadá mi horší a horší. Proč je Danda takovej unylej? Ale je tedy fakt, že když mě hryže, když zdrhá, když blbne, tak unylej není ani omylem. Ale stejně mám pocit, že má divnou srst....na druhou stranu ho holky zajímají víc, než by měly, možná mu velmi prospěje kastrace - ale zatím ji odkládám, pro nás je pořád "ten maličkej".

Občas mě popadá depka, přilítne, sedne a drží. Nejhorší jsou pro mě staré fotky....

6/4 Eva

A když jsem si tak naposledy dumala, naprosto jsem netušila, kolik hrůzy a bezmoci na mě čeká. Že se úplně zvrtá porod Atinky a koťátka, nedonošená, budou umírat jedno po druhém, že budu věřit, že to Prťousík zvládne a on nakonec umře taky, že onemocní těžkou nemocí Ebinka a umře, že se nestihne černá kočička Nanynka odvézt včas, bude rodit dlouho těžce a skončí na operaci, která podle všeho byla taky špatná a nakonec Nanynka umře. Smrt, smrt, smrt...

Ale protože a poněvadž kočičky doma mě potřebují fit a protože venku jsou snad miliony kočiček, které potřebují pomoc, musím být silná a dál pracovat.

Byla jsem nejen vyčerpaná nevyspáním, ale i umučená zármutkem, ke všemu na mě dolehl pocit, že za vším snad stojí víc než jen smůla, že se někdo do mě nepěkně opřel a vysloveně  mě chce zničit, požádala jsem přítelkyni čarodějku, ať se na mě podívá. Zvykla jsem si totiž od soužití s kočičkami, že co mi vleze do hlavy, na tom něco je. A měla jsem pravdu, tak snad ochrana a moje kroky povedou k tomu, že bude zase dobře. Nedám se, ani omylem! Zelený bubáky zničím a hotovo.

Po telefonu jsem se "shovořila" s paní Hanou od Kroměříže, také jedna moc hodná dobrá osůbka, má m.j. kočičku před porodem a včera jí přibyla kočička s koťátky, všichni nemocní a ještě se snažila najít pomoc pro zbídačené kočičky v jedněch stájích v Praze. A když Praha, tak to odprdla chudák Dáda..., ale je tam prý jeden moc nemocný kocourek a kočička s koťátky, která má velkou tržnou ránu na krku. Teda mimo jiných kočiček, ale Dáda je člověk k nezaplacení, k neutahání a už všechno řeší, maminku by jí paní, která volala o pomoc, měla zítra dovézt.

Všechny tyhle hnusný osudy ale pochází zase jen a jen od člověka. Od člověka nepřejícího, sobeckého, samolibého, zlého, bez kapky soucítění a pokory k životu. Kdy nastoupí nějaká "doba dobra"?, kdy se lidé naučí konečně zvíře respektovat, kdy se naučí pomáhat potřebným? Ať už lidem či zvířatům? Kdy člověk najde dost zodpovědnosti? Kdy už konečně vymřou debilové????????

31/5

Mám dojem, že moje "dumání" přejmenuju na zeď nářků.... Dávám na vědomost, že ruším "poradnu".  Prostě kdo bude chtít s něčím pomoci, ať si napíše mail.... Poslední dotaz mě uzemnil už úplně.

Jsem v jednom kole, kočky, kočky, psi, kočky, kočky, HENRY, kočky... Opět se mi nedostávají peníze a Henry mi ožírá nohy. Ani dumat si nemůžu, doprčic:(

4/6

A tak poradnu zatím nezruším, jen když se lidi na něco ptají, měli by víc popsat situaci, kočku a vůbec.

Podívala jsem se na fotky malinké Kvíky, protože Jiřík psal, že nějaké přidal. Zase bulím, ona byla tak úžasná. A vůbec, ať odešel kdo odešel, je mi po nich strašně smutno. Tohle nenávidím, tohle  nedokážu jen tak rozchodit. Pořád se to v hlavě přemítá, co kdyby to či ono... A přestože doma nadávám, že jsou pěkný čuňátka a zlobidla, miluju je a co bych dala za to, kdyby se všichni "vrátili", i kdyby byli prasátky....

Začíná konečně svítit slunce, hlásí docela teplo, ale ve mně je tma a prší. Nevím, co bude dál, co mám dělat. Doma je kočiček hodně, Daneček už několik týdnů pomarodívá, do všeho štěně, Radimka po autonehodě si tady nechce zvyknout, nevím, kam dám kocourka Radima po včerejší autonehodě, navíc, když nechodí. Táta už je docela naštvanej, že je tady binec, ale to já jsem taky. Opravdu stíhám jen nejnutnější věci, čekají kastrace, Žoflinka mrouská, Pusík je na mrtvici, štěně kouše do každého...  Opět mám děsnou chuť se vším seknout.

20/6

Dumám si neustále, i když štěně odjelo, chudáka Radimka jsem řešit nemusela, protože zraněním po autonehodě podlehl. Daneček je jedna obrovská vráska a tíha na duši a s ním a předešlými kočičkami se mi pořád honí hlavou proč tohle všechno vůbec dělám, jaký to má smysl, když neustále ohrožuji ty kočičky, které jsou doma. Navíc jeden pán chtěl mladou zdravou a přítulnou kočičku, která by si bez větších problémů zvykla. Ať jsem hledala jak hledala, nenašla. Buď mají nějaký fyzický problém nebo psychický nebo jsou staré. Kocourky bych ještě našla tři. Tak jsem si každou kočičku obrátila v mysli a zjistila, že tady mám většinu s nějakým zádrhelem. Na obvyklé normální umístění skoro nikdo. To není dobré zjištění. Když už je kočka zdravotně fit, je plašanka, co se cizím ani neukáže, natož aby si bez větších problémů někde zvykla.

Domů nechci brát nikoho, a stejně jsem malého peršana vzala - a taky se to vymstilo blinkavkou.

Je strašně těžké odmítat, když často víte, že pokud kočku nevezmete, je to její konec. Ale obdobně je tomu i obráceně. Vezmete kočku a umřít může kvůli tomu některá doma.

Velké radosti mi ale přinesly moje děti dvounohé. Dcera úspěšně zakončila studium VOŠ a syn konečně přiznal přítelkyni. A nejen to, "jeho Hanka" má ráda kočky! :)

26/6

Nějak nemůžu pochopit, proč se děje tolik smutku a bolesti, asi to moc k pochopení není. Pravda je ta, že jsem hrozně vyčerpaná, nemoci a úmrtí mých kočiček, to mi ubírá strašně moc sil. Nezvládám nic, kromě práce, péči o kočičky a jakž takž o domácnost. Nemám už síly na nějaké vypisování, inzerování, natož zviditelnění stránek. Protože chtě nechtě bez materiální pomoci od Vás, lidiček, těch mně neznámých i velmi dobře známých a blízkých, bych fungovala ještě hůř, než doposud. Náklady jsou šílený, to si snad ani nikdo nedovede představit. Navíc funguju opravdu jen ze svých peněz a toho, co mi poskytnete Vy - penízky či materiál. Nejsem jako některé "útulky" dotována od jiných organizací, nedokážu skuhrat a žebrat jako pako, to radši zatnu zuby a nějak se protloukám. Naštěstí mám teď již obě děti pracující a jsem taková mrcha matka, že když fakt není, tak mi prostě na kočičky přispějí taky. Už jen starost o kočky a zvládání všech těžkých situací je na jednoho člověka až nad hlavu, natož starost o to, aby bylo na zaplacení veteriny, nákup granulí a konzerv. Manager by bodnul.

Přes všechno předsevzetí, že ani kočičí tlapka nepřekročí práh, jsou doma koťata....

27/6

Koťátka máme doma, ale pár koček mám opět na mrtvici, včetně sebe sama. Jak se dalo předpokládat, táta zprvu žbrblal, ale on má ty kočičáky prostě rád:) takže kotíky přijmul dobře a místy si opět hraje na kvočnu. Kouká, kam kdo zalezl, kde usnul, co provedl. A samo, že se mu líbí proužkovaná holka. Mně ale taky:) Došla jména, koťátka jsou doposud bez jmen - chlapeček, vzteklej chlapeček, želvička... Musíme jim ale dát jména pěkná a padnoucí. Dneska, když si pan doktor zapisoval do databáze Ježurku, tak měl asi dost:)

Koťátka na teletníku taky zatím beze jmen, Renatka vymýšlí a dumá:)

Víkend zase zdrhnul ukrutnou rychlostí,opět jsem nestihla to, co jsem chtěla stihnout. Příští bude delší, tak snad konečně něco udělám!

-----

No, neudělala jsem nic, hopsly na mě viry....

Lítají mi hlavou šílený myšlenky, naprosto nesourodě, ale všechny vedou k jednomu - že jsem šíleně unavená, že léto je hrozný období, že kočky miluju, ale fyzicky přestávám stačit. Takže jsem si udělala závěr - musím se vzchopit:) :) :)

A taky další závěr - lidi obecně jsou tuze sobečtí tvorové:(

31/7

Dneska víc než obvykle mí lítá hlavou tisíc myšlenek, zase mě lidi zklamali, kocourka Ferdu odložili jen to hvízdlo, ale, ani to nehvízdlo:(, Klaudinka nahlásila kočku mámu a 3 koťata... No nic, závěr z července, že se musím vzchopit platí dál.

Na druhou stranu je pár milionových lidí a přátel, bez kterých bych si život neuměla představit.

Někdy je té tíhy, zodpovědnosti, rozhodováni a strachu tolik, že mi to sama hlava nechce unést. Že si připadám moc sama. A že na samotu je času ještě dost.

Víc než jiné roky mi chybí dovolená. Opravdu bych nutně potřebovala alespoň týden všechno vypustit a o nic a nikoho se starat. Odjet a nechat se alespoň pár dnů rozmazlovat. Že si budu moct dělat co chci jen já sama. Ať kočky miluju sebevíc, mrška tělo žbrblá a bouří se, prý Pařízková neblbni, jestli nevypneš, vypnu tě samo... A z toho mám strach. Co by bylo, kdyby... Raději nedumat, nepřivolávat. Fujtajbl.

15/8

No, dovolená v nedohlednu, patrně dalších padesát let, ale nabrala jsem dost sil. Tak, jak mě mnozí "lidé" ubíjí, tak jsou ti druzí, kteří mi dobijí baterky suprově!

A že je třeba. Poslední noci se mnou chce spát snad půlka kočiček, ovšem gauč fakt že není nafukovací. A několik probdělých nocí mnoho energie nedá. Na druhou stranu tohle bdění je fajn, horší jsou ta, kdy je někdo nemocný atp. a já dneska končím s dumáním, protože úplně vidím ten šuplík v hlavince jak se pootevírá a pouští ven ta chmurná dumání. A to fakt nechci.

Je skvěle, všichni žijeme, žádné hrozné nemoci na obzoru, paráda!

19/8

 Jasný, že se šuplík s chmurami a jinými příšernostmi pootevřel. Mírně opět ztrácím půdu pod nohama. Děsím se, jak všechno zvládnu, jestli tentokrát nebyl ten krajíc až příliš velký. Včerejší součet 77 koček mi vyrazil dech. Opravdu už nesmím příjmout ani chlup, byť je to jakkoliv smutné. Jste, lidičkové, zlatí, že mi pomáháte materiálně, ale stejně velkou část nákladů opravdu táhnu ze svého a stačí jedna ošklivá viroza a náklady na léčení přesáhnou všechny mé možnosti. Bojím se, protože kde vzít nějakou oporu? Mám ji v Renatce, ale ani ta není všemocná. Mám ji, doufám, i jinde... Hrozím se toho, kdyby se se mnou něco stalo, co by bylo s příšerkama. Nebudu na to ani myslet, abych nepřivolala žádnou pohromu, musím jít dál a dál a doufat jen v to dobré.

Radost mi dělají koťátka, zatím všechno klape, ale stejnou měrou mi dělají starost - abych jim našla dobré domovy.

Dovolená opravdu v nedohlednu, dneska mi síly někam zdrhly, snad je to vše počasím, že je zima a pod mrakem... Doufám.

30/8

Jo, radost mi dělají koťátka...ale taky pěknou neplechu, starosti a plno práce. Naštěstí to je období přechodné, byť fakt na palici. Bohužel už jsem nucena odmítat další kočičky, nerada to dělám, ale teď fakt není kam koho dát. Nejsme nafukovací, není ani dost peněz, není dost mě samé, abych všechno zvládla. Je to všechno tak akorát na hraně snesitelnosti. Díky podzimním mlhám, dešťům a studeným nocím nejen že na mě pěkně přicházejí smutné myšlenky plné obav, ale taky to parádně zamává s dosud bezprizornými koťaty. Mít tak jistotu, že budu schopná najít všem koťatům dobré domovy. Pak by se i líp spalo. Naštěstí mám ještě pořád dost energie, ale za tu můžu děkovat jen jednomu člověku....bez něj bych byla už dávno na dně.

6/9

No, energie se mi dnes večer už kamsi vypařila, ale zase příjde. Přestože jsem nusena nebrat další kočky, vzala jsem jednoho malinkého mourečka. Lidi ho vyhodili na kravín, proč si proboha lidi myslí, že je kočkám a koťatům v kravínech dobře? Že tam jsou krávy, co dávají mléko??? Asi.  Ale jinak je kravín jedno z nejnevhodnějších míst pro kočku. Hmm, chtěla jsem dumat, jenže místo dumání bych akorát tak nadávala. Odvážela jsem kocourka a koťata k Pavle, po cestě v Litomyšli přejetá dlouhosrstá kočka...včera jsem se dozvěděla, že Lillifee má fipku, koťat všude přebytek a já potřebuju 24 umístit. Teď mi to připadá naprosto nemožné, jako kdybych měla jít horolezit. Proč já se dala na takovouto zachraňovací činnost, když teď mám pocit, že zachránit potřebuju hlavně já?

10/9

No vida, utekl skoro měsíc, z 24 koťat k umístění jich je hnedle 38...bezva stop stav, fakt!!!! Zlobím se sama na sebe, že nedokážu odmítnout. Nemůžu přece vědět, jestli by lidé, co donesou nalezená koťata jim nenašli jiné depozitum - třeba i když to ani v jednom případě, kdy jsem kotě vzala, nevypadalo. A nedivím se, letošní rok je, bohužel, mnohem horší jako loňský. Proč? Že by lidi byli víc hnusní a zlí? To snad ani ne, normálka, tu a tam koťata v popelnici, na kravíně, v lese, v příkopu, klasika. Hnusná klasika, ale tak je to každý rok. Letošní je odlišný tím, že se bídně umísťuje. Nejen mně, ale obecně. Lidi jakoby se báli uvázat si na krk a tudíž i peněženku živého tvora. Myslím, že obecně se lidé bojí, co bude, jak bude, jestli nepříjdou o práci a tak, a pak se rozhodují raději si nepořídit žádného mazlíka, byť by ho moc chtěli. Povšechně to lze pochopit. Jenže bude problém. Všechna depozita zůstanou přeplněná, samo, že to nějak zvládnou, vždycky to my, kočkobáby, nějak musíme zvládnout, přece nenecháme kočičky trpět, ale nebudou se moci přijímat nová zvířata. A to bude těžký problém... Takový, že ho ani nechci domýšlet.

Protože všechno souvisí se vším, zase mi v hlavě raší otazník, proč se ve školách trochu nedbá na etiku v chování člověka ke zvířeti, na odpovědnosti za něj. Proč jsou na radnicích brány v potaz jen různé chodníky, sportovní hřiště a kulturní akce. Proč je lidem zvíře na obtíž? Proč jsou lidé bezohlední k "němé tváři", i když zvířátka němá opravdu nejsou? Zvíře si ale samo neumí pomoci, nedojde si pro sociální dávky, nedojde si do nemocnice, a to jenom proto, že je zvíře. Zase - odtáhnu se od chování člověka k hospodářským zvířatům, ke psům, jsme kočkovací stránky. A to je docela blbý, pořád a pořád jsme národ pejskařů. Stejně by mě zajímalo - proč? Že by pes coby kdysi jateční zvíře měl větší hodnotu? Nebo je to jenom tím, že psa lze velmi dobře vycvičit, lze ho vodit venku a ukazovat druhým lidem, jakého krasavce či siláka mám... Fakt nevím, asi směsice všeho dohromady. Mrzí mne však, že člověk, který se podílel na domestikaci kočky, nemá v genech zakodováno i postarání se o ni. Poskytnutí příbytku, potravy a potřebné veterinární péče.

Jasan, zase se zlobím, zlobím se na tvora, co si myslí, že všechno ví, zná a může udělat - či nedělat. Na člověka. Na lidi, na ty lidi, kteří umí jen spočítat pár drobných v peněžence a pro víc nemají oči.

Zlobím se i sama na sebe, že nedokážu dostatečně burcovat okolí a radnici a pány radní, předsedy zemědělských organizací (přece jen ty moje teletníky a kravíny), školy. Ne, že bych se nesnažila, jéje, to zase ano, ale jsou to takové osamělé kapky. A na nějakou větší a rozsáhlejší kampaň nemám když nic jiného, tak čas.

No nic, končím dnešní dumání, dokud jsem ještě chladně rozzlobená, pak by přišel smutek a beznaděj a v to v současné době propadat fakt nemůžu. Není na to kdy.... Však si zkuste představit denně obstarat 40 koček a přes 20 koťat. Máte doma jednu? Pět? Zkuste si všechno znásobit a představit si to... A k tomu celkem náročnou práci... No, fujtajbl, být cizí, tak jen zírám, cože to vlastně dělám:(

3/10

Dnes nedumám, dnes jen smutním. Topím se ve smutku, umřel mi přítel.  Náš rodinný přítel, co nás miloval a my jeho a zemřel. Smutním nad tím, že byť pomáhám dalším a dalším bezdomovečkům, nemám dost času na ty svoje, co nejsou útulkové, co jsou naše. Že je neustále, dnes a denně, každou hodinu, ohrožuju nemocemi od příchozích. Když mi zemře kočička, která je mému srdci opravdu hodně blízká, je to k uzoufání a prochází hlavou všechna KDYBY. Jenže čas nejde vrátit. Nejde.

Ano, Šimonek byl starý pán, trpěl určitými neduhy, a nakonec ho zmohla nemoc. Nemohla jsem udělat nic jiného, než zkrátit utrpení. Ale třeba kdyby tady nebylo tolik koček, koťat, nemoc by nastoupila o pár měsíců - roků později?!!

Prožívám velmi smutné období. Když kočičky umírají, já přestávám vidět budoucnost. Copak nějakou mám? Kočky přibývají, přibývají, ano, nějaká koťata a Ondrášek s Ježurkou se poslední dobou umístili, ale co ten obrovský "zbytek"? Jak dlouho asi můžu vydržet fyzický i psychický nápor? Den? Měsíc? Rok?

Nebýt neustálé podpory mého přítele, už jsem psychicky v čudu. Dokáže mě uklidnit, pohladit po duši a nabít alespoň trochou energie, kterou nutně potřebuju. A za to mu moc děkuju. I proto ho mám moc ráda.

Nesnáším rozhodování o životě a smrti a už tolikrát jsem se rozhodnout musela. Není jednoduché ani jedno - nechat žít a dál léčit nebo nechat odejít, když není vidět žádná šance. Vždycky příjdou otázky "co kdyby"...

Kdybych mohla, mávnu proutkem a nechám všechny kočičky alespoň na týden zmizet. Už dlouho cítím, že potřebuju volno, ale tenhle pocit sílí čím dál víc a já se bojím, že při nějaké byť jen drobné příhodě si tělo řekne - dost, neposloucháš, co Ti říkám, tak Tě zabrzdím samo - a prostě si mě vypne.

Dokážu se vždycky zvednout a jít dál, dokonce by na mně nikdo cizí nepoznal, že melu z posledních sil. Ani já sama nechápu, kde beru tolik energie. Ale zdroje nejsou nevyčerpatelné. Už teď při nemoci koťat i mne samotnou pěkně kosí viroza a ne a ne odejít. Jednou může přijít něco daleko horšího a co pak s tolika kočičkama?

Opravdu nutně potřebuji poumísťovat tolik, co jen půjde a dát si alespoň půl roku trochu volnější režim - tím mám na mysli, že by mi tady zbylo "jen" nějakých 20 - 30 koček... Ale vím, že 20 kočiček se zvládá ještě dobře. Pak už to jde mnohem hůř...

21/10

 Přečetla jsem si poslední "dumání" a musím konstatovat, že jsem měla velmi dobré tušení, tělo si mne opravdu vypnulo. Najednou blik a konec, jako když dojdou úplně baterky, prostě jsem se mírně zhroutila a doposud se dávám pomalu zase dohromady. Jde to s obtížemi, vražedná nemoc se roztáhla a doteď mi brala jedno kotě za druhým. Umřelo všech šest sirotečků, umřel Šimonek, i umístěná Ježurka, umřela Tuninka. Umřely i umístěné Cambridge a Evelínka, zemřel Kevin a dvě malá krabicová koťátka. To je na dva měsíce obrovský počet, samá rána do srdce,  do duše, kdy vždycky myslím, že umírá kousek mě. Znovu musím poděkovat svému příteli, protože mě dokázal držet nad vodou. Doufám, že tohle velmi smutné období končí, že vidím kamsi na břeh, kde je jasno. Chtěla jsem umisťovat a trochu uvolnit prostředí kočičkám a také ulevit sama sobě ve starostech a v práci. Bohužel, teď se ještě stále bojím. Vím, nemusí se stát nic a může se přihodit zlé. Potřebuji ale dostatečný časový odstup, abych zase nabrala jakousi nejistou jistotu, že je všechno tak, jak má být. 1/12

 

 

 

Obrazek

 

Přemeček, neboli Karel Havlíček Borovský, narozený asi 15/10 2009, byl nalezen v lese. Naštěstí včas, byl jen hladový. Je to akcelerátor všech bitek, nesmírně akční člobrdík, ale hrozitánsky veliký mazlík, pusinkovač. Úplný top kocouřík:) 

Měla bych si udělat jakýsi přehled loňských přijetí, umístění, najítí jiných depozit a úmrtí. Vím, že v loňském roce odešli do nových domovů Pineček, Maxwellek, Laura, Doubek, Brambůrka, děti Andulky - Kvartík, Madlenka, Grace i Noira, Boleček, Chilli, Tulipán, ten šel hodně rychle, Pusinka a Klementýnka znovunašly domov, dále šli Kamilek, Perlička, Verunek, Enynka, Krémulka, Ferda našel nový domov u paní Renaty, stejně tak Paní Albertová, Čert i Wajtík. Dvě kočičky s kotětem a čtyřmi koťaty od špitální kočky k sobě vzala Štětinka, Janinka a Bára pak vzaly všech šest Javornických bobtailů, Dáda vzala Petrušku, rezavobílého kocouříčka zase odvezla Hanka z Kočíčí naděje, stejně tak kočičku Pomněnku a její tři koťátka, ale to jsou jen vzpomínky z hlavy, ještě bych musela nakouknout do poznámek.

Jenže umřely všechny děti Colettky, Loleček, Čárka, Kubíček, Verunka, Ivošek, Milli, malinkatej rezáček, Karkulka a Karlík.

2/1 Eva

No jo, holky, Vás jsem nevyjmenovala:) Bobinka - to je taková Andulka. Obě si jsou do jisté míry podobné. Obě jsou hodné... Já jen doufám, že bude zase dobře. Dnes je to týden, co můj Karlík odešel.  Jen to napíšu, už bulím, doprčic:(

8/1 Eva

Dumám nad tím, co je a co není vhodné a dobré. Měla jsem objednané Podkeřové mámy na kastraci - minulé pondělí. Jenže vzhledem k množství sněhu a mrazu jsem kastraci odvolala. Riskuji narození koťat, to jistě - ale pokud kočky nechám kastrovat, a že tyhle není možné někam zavřít, to by stresem nezvládly, a ty budou bolavá bříška vláčet sněhem, prostě myslím, že by je takový zákrok mohl stát životy. Zda jsem udělala dobře, to fakt nevím. O kočičky je postaráno, lidé, ke kterým se utíkají, ke kterým vodí svá koťata, jim jídlo dají, nechají je vejít i do garáže, ale není je možné zavírat. Je tohle pro venkovky hodně těžké období, co se nestihlo na podzim, to se v mrazech a sněhu těžko dohání. Teda, potřebuju-li kamsi čárku za kastrace, abych se pyšnil, kolik koček že jsem nechal vykastrovat, pak je to doba vhodná, ale pro kočky? Všechna venku žijící zvířata spotřebovávají tukové zásoby a jak pokračuje zima a blíží se zvolna její konec, zásoby jsou prostě v čudu. A slabý jedinec, jehož tělo zvládá nejen operační zákrok, ale i hlad, tak ten nemůže přežít. Je to veliké, opravdu veliké dilema. Samozřejmě, že téměř každá přeživší kočka na jaře porodí koťata. Samozřejmě, že plno těchto koťat nepřežije. Ale je morální a vhodné kastrovat za každou cenu?

19/1 Eva

Vzhledem k silným mrazům si myslím, že odložení kastrací bylo správné rozhodnutí. Nemůžu-li kočku pohlídat alespoň v prvních dnech, mám čisté svědomí. Pokastrační komplikace jsou málo časté, ale jsou. Ani se jim nevyhnu volbou kastrační rány, každý zákrok - ať spodem bříška, tak bokem, má své výhody i nevýhody. Ze zkušenosti vím, že rána na boku hodně koček nabádá k tomu, aby si vykousaly předčasně stehy, což si - kupodivu - dole na bříšku nedělají, zase ale je větší tlak břišních orgánů na ránu a není-li dobře "zadrátovaná", pak hrozí protržení.  Z hlediska Podkeřových mamin asi není až tak proč spěchat, poslední roky rodily jen jednou, a to v létě. V pondělí jde na kastraci Zuzanka. Dnes jsem dumala a vydumala, že je hrozný, když člověk dává co jen může pro kočičky potřebné, rozuměj ničí - tedy vlastně státní - a stát nic nepřispěje. NIC. Ale - pozor - v rámci DPH si vybere pěkný peníz. Uhradila jsem fakturu za 4 kocourky (kastrace, nemocniční pobyt, testy, antibiotika) a jenom za tohle jsem státu odvedla skoro 600.- Kč. To přece naprosto není fér. Ale ani malinko.

21/1 Eva

Dnes mi nejde z hlavy prohlášení jedné paní, že nečistokrevné kočky nebude podporovat - když byla oslovena, zdali  by nepřispěla.... A tak si dumám, zda jde opravdu jen o neinformovanost. Většinou takoví lidé doma čistokrevnou kočku mají, ovšem v 90% bez PP - přece nebudou vyhazovat tisíce zbytečně.... Jestlipak vědí, že v naprosté většině jde o chovatele - množitele? Spíš těmto lidem bych nepřispěla ani korunou. Nebo že by si myslela, že si tady množím obyč. kočky jen tak pro zábavu? Možná. A zase jsem u osvěty. Je mnoho neinformovaných lidí, co o kočkách neví zhola nic. Samozřejmě, že každý kočky "nemusí", tedy je nemá rád. Jde mi spíš o obecnou vzdělanost. Jestli je nutné, aby suchozemská želva přezimovala nebo může vegetit v bytě bez spánku - nečekám, že by každý věděl. Ale pes a kočka jsou nejrozšířenější domácí mazlíčkové, žijí s námi lidmi po tisíce let - a člověk NEVÍ. Jediné, co ví, jak kočka vypadá. A pak už snad že loví myši a pije mlíko a bydlí u baráku. Středověk, horší - ve středověku, než kočku zahrnuli k čarodějnicím a upalovali je (a ne všechny!!!, ty, co měly na čele "M", byly od Boha, měly znamení Panenky Marie!!!), si kočky velmi vážili pro její lov hlodavců a roznašečů moru.

Absolvovala jsem gymnázium, které je bráno jako střední škola všeobecného vzdělání. Myslíte, že mi kdy kdo řekl něco o kočce? Ale dobře, beru, že to bylo v totalitním řežimu...co se změnilo? Nechci se zmiňovat o jiných zvířatech ani věcech jako je ekologie, jsou to kočičí stránky a mě se v současnosti týkají moje kočky a ničí kočky. Bylo by tak hrozně těžké zahrnout do osnov základních škol pár odstavců věnovaných domácím mazlíčkům, hospodářským zvířatům a tolik pro mě důležitá úcta k zvířeti jako živému tvoru? Jistě že nebylo, ale nedělám si iluze, že by vyučující sami vůbec věděli....

Mrzne, mrzne hodně. Těm kočičkám či zvířátkům, o kterých lidé ví, se donese tolik potřebná energie v jídle. Ale o kolika se neví... Bude to pro ně jistě moc těžké, i sněhu je dost, volně žijící zvířata si musí vyhrabat jídlo pod sněhem... A lidičkové sedí na gaučích, sledují u kávy detektivku a mají veget. Neví, takže je NIC netrápí. Nechtějí, aby je cokoliv trápilo. Nepřipouští si do svých kulatých hlavinek zodpovědnost, žádné myšlenky tam nepustí...a je jim blaze. Nemělo by být, na nich, na každém jedinci záleží budoucnost. To, co přenechají svým dětem. A bude-li to ignorance k živým tvorům, necitelnost vůči ostatním lidem, pak ano, pak lidstvo nemá právo, aby přežilo. Pročpak asi člověk myslí? Pročpak tvoří? Jen tak - aby natáhl nožky k telce a "nebyl"? Tohle zajisté nebyl záměr ať už Boha či Matky Přírody. Nikdy není nic "jen tak", všechno má svůj smysl.

23/1 Eva

Už jsem dlouho "nedumala" - ne, že bych nepřemýšlela, spíš mám v hlavě takový mix myšlenek, že nemá začátek ani konec. Někdy oddělit práci, kočky, rodinu je takřka nemožný. Kde to celkem funguje, pokud nejsou doma těžké nemoci, tak v práci se od kočičích problémů osvobodím. Asi se toho do hlavy už víc nevejde.

Jak jsem se bála jara a koťat, všechno pomalu ťuká na dveře. Nyní ve formě dvou kočičích mamin. Mourinky, která má slíbené místo k porodu. Jen se měla chytit, najednou nebyla. V sobotu se objevila, ale paní ji vzala jako jindy do náruče a kočička zdrhla, a to má před porodem a vřed na tváři. Doufám, že ještě příjde. Druhá je černá mamina, po podání antikoncepce. Jsou názory veterinářů, že pokud dostane kočka v graviditě antikoncepci, mohou být velké problémy při porodu. Snad alespoň tuhle paní J. chytí a zatím umístí na veterinu.

Z Podkeřových kočiček jedna není, zůstala jenom jedna, lednová kastrace ji minula, tak půjde v nejbližší době. Jsou to kočičky, které rodí až v létě, jeden vrh ročně, doufám, že letošní rok nebude výjimka.

Zatím se snažím všem přírůstkům domů vyhýbat a pokud to jde, nové kočičky "odkládám" jinam. Doma je situace jakž takž únosná, mám ale strach zavléci sem nějaké další kmeny virů a spol., pak jako vždycky padnou koťata a slabší jedinci... Vzítí byť jedné kočičky je ohrožení pro stávající a v případě propuknutí nemocí pak vysoké zvýšení nákladů na veterinu. Z toho pohledu by snad levnější byl i hotel...opět začínám toužit po domečku, svým způsobem je mi líto, že jsem ho měla půjčený jen na pár měsíců. Samo, udržovat vlastně dvě domácnosti je hrozně náročné na čas. Ale kolikrát si představuji, jak bych to v domečku vyřešila, předělala, dodělala a odstěhovala se tam i s kočičkami. Kdyby se předělala půda a stala obyvatelná, pak prostorově by tam bylo místa daleko víc jak u nás v bytě a navíc by šla zasíťovat zahrádka jako voliera a mohly by příšerky chodit i ven... Jenže domeček má setrvávající nájemkyni.... 

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

syn konečně přiznal přítelkyni.

Dáda, 21. 6. 2010 20:49

Evi, konečně jsem se tu také trochu zasmála.Většinou mám oči zamžené.

Svatá pravda

Renata, 25. 1. 2010 19:54

Moc hezky si to Evi napsala a hlavně máš naprostou pravdu.

Mě si tenkrát u pekárny v Lánech

Barunka, 7. 1. 2010 0:26

taky zachránila a našla si mě krásný domov.Mám se moc dobře a moc pozdravuji.Sem krásná velká slečna a to je díky tobě teto Evo!

Zdravím Tě

Bobinka, 5. 1. 2010 20:47

Teto Evičko, mně jsi taky zachránila život!!! A jak si to teď užívám :o)!

Evi drž se!

Lída, 1. 1. 2010 22:52

Evi,nevím co na to říct.Prošla jsem tím taky,je to strašná bolest,kterou kdo neprožil nepochopí.Prosím všechny andělíčky pomozte a stůjte při svitavských kočičkách.Moc na vás myslíme,držte se!!!